Nepálské dobrodružství 9 – Kathmandu a Pokhara

13.11. Pondělí - Katmandů (R a J odlet)

Dnes je pro Rudu a Jirku den odjezdu. Vstáváme až kolem osmé a kluci se snaží narvat všechny věci do báglů a také utrácejí poslední rupky v místní sámošce. Já ležím v posteli a jen smutně koukám. Ne proto, že se mi bude stýskat, ale poněvadž jsem v noci dostal strašný průjem a nyní je mi poněkud blbě. Snad to pár Endiaronů a Acylpyrinů spraví. Přichází k nám Ifča s Ježkem, kteří konečně včera večer přiletěli z Lukly, kde tři dny tvrdli. Na dnešek spali v Jagatu, kde jsme přebývali první tři noci v Katmandu. Je to tam poněkud dražší, a tak jdeme hledat něco levnějšího. Moc to nejde, jdeme z hotelu do hotelu. Nakonec Ježek nachází a usmlouvává docela obstojný dvojlůžák s vlastní koupelnou a WC za pouhých 150 rupek. Doteďka jsme s Rudou a Jirkou bydleli v kamrlíku bez oken za 200. Jediná podstatnější závada je, že v záchodové míse je z boku obrovský otvor, kterým při spláchnutí vše vystřikuje ven na podlahu. Nu co, alespoň je legrace.

Loučíme se s kluky, kteří slibují, že po příletu podají zprávy našim rodičům. Ifča s Ježkem si zařizují prodloužení vstupního víza na Turist Offisu. Naštěstí není nutné, tak jako v případě trekingového povolení, stát žádnou frontu. Odpoledne se, po kolikáté už, vydáváme k Bimanovi a snažíme se získat peníze za pozdě došlé bágly. Finanční manažer i jeho šéf jsou strašní slizouni, kteří se zase jen vykrucují. Jediné, co z těch grázlů dostaneme, je, že nám prý vystaví papír, kterým se budeme ohánět ve Frankfurtu, kde máme nárok uplatňovat. Nevěříme jim ani slovo, ale co se dá dělat - je mi z nich na blití. Zítra chceme jet do Pokhary, a tak procházíme cestovky a sondujeme cenu za turistický autobus. Nakonec lístky kupujeme až večer asi po 175 rupiích. Večeříme „pro změnu“ v Rose Garden, kterou teď máme asi 50 metrů od hotelu. Kromě jiného si dáváme vynikající biryani - rýži se zeleninou, kořeněnou a sladkou zároveň. Na pokoji lehce třídíme věci, které si nebudeme brát sebou na výlet - je toho plný papírový pytel - a brzy jdeme spát.

V 6:20 mě budí Jirkův budík. Petr spí dál. Já mám ale už dávno cestovní horečku a těším se domů (i když na jednu stranu bych v horách ještě zůstal). A tak tohle ráno vypadá opačně než všechna ostatní. Já vstávám, zatímco ostatní spí. Po teplé sprše budím Jirku, neboť i on bude dobalovat. Za chvíli se probouzí i Petr. Po oholení dopěchovávám i malý batůžek a na posteli nezůstává už nic, co má být přepraveno do Čech. V devět hodin přichází Ifča s Ježkem a jdeme společně nakoupit (já s Jirkou potraviny na cestu). Jirka ještě kupuje čaje, já to mám jednodušší - jsem prakticky bez peněz. Ifča, Ježek a Petr hledají jiný hotel pro další týden. Kolem jedenácté se loučíme a s Jirkou vyrážíme na letiště. Odbavení probíhá překvapivě hladce, posíláme poslední pohledy na naloďujeme se do letadla. Překvapivě je to velký DC 10-30 a je opravdu plný. Bohužel máme sedadla uprostřed, a tak z nádhery hor čnějících nad mraky moc nevidíme a nefotíme.Chvíli po odletu z Kathmandů se začíná roznášet oběd a jen co člověk dojí, už jsme v Dhace. Zde nás čeká 10 hodin čekání, a když si vzpomenu na zmatky, které tu panovaly, jsem zvědav, jaké to bude. V tranzitní hale nám jsou odebrány pasy i letenky a vyčkáváme. Po asi hodině čekání jsme vyzváni, abychom se odebrali za zřízencem. Ten nás vede ven k připraveným autobusům. S Jirku zabíráme strategické místo u okna ve třetím z nich. Alespoň tady můžeme fotit. Cesta z letiště do hotelu Sundarban trvá asi půl hodiny. Jedeme po širokých ulicích se slušným asfaltem a spoustou zeleně kolem. I když je Bangladéš chudou zemí, rozdíl proti Nepálu je obrovský. I auta v ulicích jsou novější, ne tak otlučená. Rikši jsou pestřejší, jako ostatně všechno. Ale pořád je to Asie se svou chudobou a obrovskými rozdíly.

V hotelu dostáváme dvoulůžkový pokoj s vrtulí u stropu, koupelnou, WC a verandou. Po vedru a vlhku na letištích a v ulicích je tady příjemně. Po chvíli přichází „дежурный“ s průpovídkou o dvou mužích, dvou postelích, dvou ručnících a dvou mýdlech. Ručníky a mýdlo přináší. Zcela bez okolků si říká o „many“. Kdyby vykonal nějakou nadstandardní službu, tak ano, ale takhle! Ne chlapče, od nás nic nedostaneš. Jelikož mu to ale říkám zřejmě příliš přátelsky, dělá jakoby se nic nestalo, stojí nade mnou snad dvě minuty a poté si opět říká o peníze. Po dalším ujištění, že mu opravdu nic nedáme, ale odchází. My po chvíli odcházíme také; na šálek kávy či čaje se zákuskem od Bimana. Potom s Jirkou zůstáváme v restauraci. Já sepisuji zážitky posledních tří dnů, Jirka si kreslí a vzpomínáme na ostatní, kteří si teď dávají do nosu ve Lhase nebo Rose Garden ... Večeře se podává před osmou - zeleninová polévka, rýže s vepřovým a zeleninou plus čapáty a kola. Jdu si přidat, což se místním líbí, zvláště když si stejně jako Jirka beru další čapátu, a oceňují to poplácáváním po ramenou. Je příjemné se po jídle prospat, a tak chrním asi do půl jedenácté, kdy pro nás přijíždí bus. Na letišti kupodivu bez problému dostáváme pasy a palubenky. Potom v „duťáku“ nakupuji „veselé lahvičky“ po dolaru či dvou (za posledních 9 USD) a jdeme na odbavení. To probíhá rychle, ale už je po půlnoci a nepříjemné je, že nás odlet je odložen o hodinu na 02:00.

14.11. Úterý - cesta do Pokhary (R a J návrat do Čech)

Ráno vstáváme brzo (asi před půl šestou), vaříme si snídani a vyrážíme z hotelu. O půl sedmé jsme na Katnipathu, jedné z hlavních ulic, která vede od královského paláce do centra. Zde nasedáme do turistického autobusu, který by nás měl odvést do Pokhary - města a turistického centra pod Annapurnami, Machhapuchhare a Dhaulagiri. Oproti místním autobusům se sedí jen po dvou na sedadle, ale místa pro nohy je klasicky málo. Jediné štěstí je, že si ke mně nikdo nepřisedá, a tak mohu sedět nohama naštorc. Silnice je ze začátku příšerná a autobus jede odpovídající rychlostí, tj. krokem. Za mlhy vyjíždíme nekonečnými periferiemi z Katmandu a stoupáme do kopce. Naštěstí se kolem deváté mlha zvedá a my zjišťujeme, že jsme vjeli do nádherného a širokého údolí. Všude, kam jde dohlédnout se rozprostírají terasy s rýžovými políčky a mezi nimi občas nějaké stavení.

Autobus zastavuje u jedné chatrče na snídani. Každý si něco dává, já když vidím to ušmudlané prostředí, tak si kupuji jenom balené sušenky. Silnice je naštěstí lepší, a tak jedeme o něco svižněji. Jedeme kaňonem podél řeky, který se místy rozšiřuje a jinde zase zužuje. Přes řeku se občas klenou jen úzké řetězové mostky, jiné spojení na druhou stranu neexistuje. Párkrát zahlédneme nějaký člun s raftaři, který pluje hluboko pod námi. Kolem poledního stavíme v malém městečku na oběd. Dáváme si Dhal Bhat a za 30 rupek se nacpeme dosytosti. Ještě že drcáním se tráví rychleji. Krajina se mění, vjíždíme do jiného údolí. Malé kopečky porostlé lesem, všude palmy, banánovníky a rýžová pole. V bahně podel cesty se válejí bůvoli, na domech tu mají klece s papoušky, lidé tu jsou daleko tmavší než v horách a je tu pravé subtropické vedro. V dáli se ale začínají rýsovat masivy Dhaulagiry, Annapurny, Manaslu a Langtangu - nádhera, vykláníme se z okýnek a fotíme.

Asi v půl čtvrté, poté co jsme ujeli „celých“ 200 kilometrů, jsme v Pokhaře. Okamžitě po vystoupení z autobusu se na nás valí houf místních Nepálců s mávátky (olizovačů), kde mají napsaná jména jejich hotelů, a vnucují nám ubytování právě u nich. S ledovým klidem je míjíme. Chceme se dostat do Lakeside, čtvrti u jezera Phewa, ve které bydlí všichni trekaři, kteří se buď vydávají do hor, nebo se z nich vracejí. Asi po dvaceti minutách chůze jsme na místě. Ceny tu jsou naprosto nesmyslně vysoké ale přeci po chvíli hledání a dohadování o ceně nacházíme přijatelnou lodžii. Je tu klid a výhled na hory. Slunce zapadá tak rychle, že nestihnu nic vyfotit. Jdeme se projít po hlavní třídě. Proti Katmandů je to tady úplný balzám na duši - málo aut, žádný smog, jen fůra krámků a restaurací. Je to tu jak někde na riviéře u Středozemního moře. Večeříme v jedné tibetské restauraci, což nebrání tomu, aby si Ifča si dala výborné indonéské jídlo (ze zeleniny, placek a buráků) a my indické (s dlouhým názvem a chutí Dhal Bathu), které bylo vcelku dobré, nepálivé, ale mdlé. Po večeři zbývá jen jít rychle na kutě (a předtím zašlápnout obrovského švába, který se nám procházel po posteli a který do rána zmizel).

Samozřejmě odlétáme až po druhé. Zhruba po hodině letu přinášejí poprvé jídlo a po něm pouští film „Apollo 13“ s Tomem Hanksem, který hltám, přestože mluvenému slovu moc nerozumím. Potom jsme najednou v Dubaji. Tady se opět hodinu zdržíme a máme odletět v 4:50 místního času (SEČ + 3hod). Opět odlétáme později, dostáváme jídlo, je nám puštěno „Zachraňme Willyho II.“ a zase jíme. To už je jasné, že Frankfurtu nestíháme vlak v 9:15 do Prahy. Kujeme pikle, že se svezeme autobusem CK Manzany - uvidíme. Ve Frankfurtu přistáváme v mlze, ve které chvílemi není vidět ani křídlo, nad kterým sedím. Odbavení sestává z otázky, zda ihned pokračujeme do Čech. „Ano“, nás automaticky pouští dále bez kontroly. Naštěstí i batohy jsou v pořádku. Pro skupinu Manzany samozřejmě přijíždí „mrňka“, do které se sami sotva vejdou. A tak jdeme na vlak. Naštěstí zjišťujeme, že za dvacet minut odjíždí vláček, kterým se s jediným přestupem dostaneme do Plzně a Prahy přímo z letiště. Jirka mění doláče na mařeny a hurá a mašinku. Odjíždí v 11:54 a je úžasně pohodlňoučká. ....