Kapitola 5 – Vrchol Laninu, Puerto Montt, Ancud a Chepu

23.12.00 (so) Refugio Argentina – Vrchol Laninu a zpět

Ráno se budíme za příšerného hukotu, celý barák se klepe strašnou vichřicí. Chvíli čekáme, ale nic se nemění. Protože je úplně modro, rozhodujeme se a vyrážíme k vrcholu. Po půl hodině míjíme další refugio, jež je ale mnohem menší než naše. Cesta dál vede už jen po sněhu. Kvůli větru a sněhu se mi nejde moc dobře. Nemluvě o zimě, která naštěstí není zas tak strašná. Nepříjemná je jen v poryvech větru. Cesta je stále strmější. Kromě dozadu je za bočním hřebenem vidět i nádherná sopka Villarica. Čekám, že si ji vyfotím z vrcholu. Najednou, prakticky odnikud přichází mraky. Rázem je vidět jen na několik metrů. Těsně před vrcholovým výstupem potkávám Kleofáše, jak se vrací z vrcholu. Místo, aby na mě čekal, vyšel na vrchol a teď míří dolů.

Za mlhy, sněžení a příšerného větru se sám drápu nahoru. Občas se jen plazím, občas čekám skrčený, až poleví poryvy větru. Tak pět deset výškových metrů pod vrcholem to vzdávám, nemá to cenu a počasí je spíše horší než lepší. A vidět stejně nic není. Lezu dolů, místy opět doslova, po čtyřech. Tak po dvaceti minutách potkávám Kleofáše, konečně na mě čeká. Ve vichřici jíme čokoládu a též trochu piji. Zdrháme dolů. Splazem to jde dobře, to je cesta jednoznačná, z obou stran ohraničená černými kameny. Horší to je přes obrovské sněhové pole (tak jeden krát jeden kilometr), kde není vidět na žádnou stranu nic.Vybírám si jedny stopy a po nich jdu. Sněžení se mění na déšť se sněhem. Pole končí, přecházíme pár suťových kamenů a stále klesáme. Kleofáš šlape za mnou, možná něco pronáší možná mě osvěcuje duch svatý – místo doleva, kam mě vede orientační smysl, odbočuji doprava. Horní refugio jsme museli místo zprava podejít zleva! Jít dál tak skončíme v p… Po přeskočení pár šutrů je nám to tu již povědomé. Ještě dvě stě metrů dolů a jsme doma, v našem refugiu. Argentinec, jež se od rána nehnul z boudy na metr, kouká jako z jara.Je kolem čtvrté odpoledne, Kleofášův batoh, co jsme ho měli s sebou, je durch a co nebylo po goretextem jakbysmet (například kalhoty). Nemá to cenu jít dolů, venku prší čím dál víc. Vaříme z našich zásob a z toho, co je v chatě. Moc dobré jsou například suchary s medem. Kecáme s Argentincem, umí trošičku anglicky. Blbé je to, že jak lije jak z konve, tak škvírami, podél ocelových nosníků, začíná do refugia zatékat. Co se dá dělat, furt lepší než ve venku či ve stanu. Unavení jdeme brzo spinkat.

24.12.00 (ne) (Štědrý den) Refugio Argentina – Silnice před Puesco

V noci se několikrát budím, všude teče, postupně se stěhuji až do rohu chaty, kde je relativní sucho. I Kleofáš se musel dvakrát v noci stěhovat. Nejhorší se zdá ráno Argentinec – má skoro vše mokré. Venku stále leje a ve většině chaty kape voda. Dáváme si limit, když do dvou nepřestane, jdeme dolů i tak. Debužírujeme z místních zásob (maté, polentu, kafe, čokoládu, argentinský puding). Argentinec se neúspěšně z posledních dřívek, které si přinesl ve svém pytli, a benzínu pokouší rozdělat oheň. Dosahuje akorát toho, že se v celé chatě nedá dejchat. Takže musí větrat a efekt je nulový. Ještě, že mi na vaření máme benzíňák.

Pršet nepřestává, takže čekáme do nejzažšího okamžiku a pomalu se balíme. Přesně ve dvě odpoledne odcházíme dolů. Argentinec za námi smutně kouká, odchází mu vařič. Od začátku jdeme, s mačkami na nohou, sněhovým polem, což je o dost rychlejší než po šutrech. Náhle, tak půl metru ode mne a vzápětí i vedle Kleofáše prosviští šutr tak třicet na třicet centimetrů! Dost drsný! Zpomalujeme, vždy jeden stojí a hlídá, nepoletí-li další. Sněhové pole končí, dál jdeme po ledovcové moréně. Za hodku a půl jsme dole pod kopcem, teď nám zbývá jen cesta po široké cestě lesem. Přitom furt leje. Kolem půl páté jsme na silnici. Nikdo nejede, a tak zmáčení jdeme na argentinskou celnici. Je tak tři čtvrtě na pět.

Dostáváme výstupní razítka a po střechou celnice, ale v zimě, stopujeme auta do Chile. Blíží se Štědrý večer. Auta jezdí tak v intervalu třiceti minut většinou jsou plné. V osm hodin celnice zavírá a my to musíme balit. Jdeme pěšky do Chile. Za chviličku jsme na vlastní hranici. Přijíždí ze zadu za námi argentinští celníci a radí nám, že tak za pět kilometrů je v Chile něco jako přístřešek. Věříme jim a za stálého deště jdeme po mokré bahnité silnici. Po hodině a půl se stále nic neobjevuje, a tak to balíme. Kus od silnice stavíme v lijáku náš stan a mokří se ubytováváme. Kdybychom to věděli, že tu nic nebude, tak bychom zůstali relativně suší hned za hranicí. Kleofáš asi nemá chuť něco vařit. Pohanková kaše nám radosti nepřidá. Celý zničení rychle usínáme. Snad jsme si smůlu vybrali na hodně dopředu. Dnešní den k nám byl opravdu štědrý, ale jen co se týče vody!

25.12.00 (po) Silnice před Pusco – Pucón – Puerto Montt

Ráno opět prší. Spacáky jsou mokré, ten můj se dá skoro ždímat, ostatní věci též. Balíme a vyrážíme po silnici dolů k chilské celnici. Snad někdo pojede. Občas zastavuji a vylévám si vodu z bot. Po dvou hodinách, kdy kolem projelo tak pět aut, jsme pěšky na celnici. Vypadáme asi velmi zničeně, celník ani nechce vidět naše batohy, zda v nich nejsou potraviny. Další trek pod Villariku nemá v tomto stavu smysl – potřebujeme rychle někam do hotelu se usušit. Jdeme ještě další hodinu a furt nic. Konečně nás v lijáku bere na korbu dodávka. Po chvíli přiskakuje další stopař, místní gaučo, který ale brzo vysedá, asi tu někde bydlí. Auto nás veze až do městečka, kam jsme před čtyřmi dny přijeli busem.

Chceme stopovat dál, ale v tom nás naši „zachránci“, pán s paní zvou k sobě na kafe. Mají svůj koloniál a vzadu za ním malý byteček. Teplý čaj, houstičky s džemem a místní „vánoční chleba“ nám dělají moc dobře, hlavně psychicky. Děkujeme a vyrážíme na cestu. Jen, co vyjdeme ven, jede autobus a za hodinu jsme v Pucónu. Navrhuji se dostat do večera až do Puerto Montt, neboť je dobré spát tam v hotelu, můžeme si tam nechat například mačky a další zbytečnosti. Již za pět minut nám odjíždí bus do Villariky. Ve Villarice na u společnosti Tur-Bus řeknou, že dnes už do Pueto Montt nejedou, až zítra. Nevadí, za hodinu jede bus jiné společnosti do nějaké díry na Panamerické silnici a odtud snad něco pojede.

Kupujeme si alespoň něco k jídlu a sušíme první nápor vody ze stanu. O půl páté odjíždíme. Za hodinu jsme ve zmíněné díře na Panamerikáně a po půl hodině čekání opravdu přijíždí autobus, ve kterém je volno i pro nás. V půl dvanácté v noci jsme v Puerto Montt. Místní sokolovna či co, kde mělo být nejlevnější ubytování, je zavřená, a tak bereme hostel-kůču o pár desítek metrů vedle. Za 4000 peset na osobu, otrhané tapety, dva pidi jednolůžáky, ale dá se. Konečně vyndáváme vše mokré, koupeme se a po jedné hodině v noci v klidu usínáme.

26.12.00 (út) Puerto Montt – Ancud (Chiloe) – Chepu (Chiloe)

Ráno nás paní domácí překvapuje snídaní, respektive houstičkami s čajem, ale lepší než nic. Na nádraží kupujeme lístky na pátek na úplný jih Chile, do Punta Arenas a taky na nejbližší autobus na ostrov Chiloe. Náš další plán je krátký výlet na tento největší chilský ostrov, konkrétně do severní části pobřežního národního parku Chiloe. Pře jedenáctou odjíždíme. Po asi hodině jízdy přijíždíme na trajekt, který jede asi půl hodiny. Fučí, chvílemi prší, ale je to super. V dáli vidím něco jako tučňáka, ale fotit se ten flek ve vodě nedá. Po jedné hodině přijíždíme do Ancudu, největšího města na Chiloe. Zjišťujeme, že bus do Chepu, kam chceme, jede přesně ve čtyři, takže máme dost času.

Dvě hodiny běháme po městě a sháníme mapu ostrova. Když ji konečně v jedné cestovce mají, zjišťujeme, že je nám na nic – je zcela nepodrobná a náš cíl zachycuje jen jako čáru značící pobřeží a nic víc. Autobusem, překvapivě velmi malinkým odjíždíme do Chepu, což je asi patnáct kiláků po panelovce a pak asi zhruba tolik po prašné, úzké cestě. Paní průvodčí se nás na něco ptá, moc ji nerozumíme, tak ji říkáme, že chceme až na konečnou, na pobřeží a jedem tudíž dál. Náhle bus zastavuje na louce, nikde nic, vyhazují nám batohy z autobusu, prostě jsme na konečné. Jdeme po prašné cestě kus dál, vidíme ze svahu v dálce moře, ale nikde žádný barák ale hlavně most přes řeku vlevo pod námi, přes kterou nutně musíme. Nu což, vracíme se tak hodinu chůze zpátky do místa, kde se nás ta dobrá žena průvodčí ptala. Tady to je to Chepu.

U mostku přes potok se ptáme, zda je možný převoz na druhou stranu řeky. Prý, že jo, za osm tisíc peset. Kýváme, jinak se tam stejně nedostaneme, a jedeme. Půl hodiny se plavíme na barce, jež má vzadu závěsný motor. Pán nás veze skoro až k ústí do moře, řeka má totiž fůru ramen, takže by bývalo nemohlo jen přeplout prostě na druhý břeh. Snad nás zítra někdo vezme zpět, i když tady od pohledu skoro žádné stavení není. Bereme batohy a vydáváme se cestou, jež nám převozník poradil. Asi po půl hodině chůze menším bahnem přicházíme k moři.

Pohled je fascinující. Mraky, vlny, obrovská zátoka a občas probleskující slunce. Nemluvě o všech možných mořských ptácích. Uprostřed zátoky stojí rozbité torzo tankeru, jež tu asi hodně dávno ztroskotal. Bohužel začíná opět lejt. Lezeme rychle asi dvacet metrů nahoru na písečný břeh a stavíme stan. Těším se na západ slunce do moře, ale bohužel je jen do mraků. Chtěl bych toho asi nějak mnoho.

Kapitoly cestopisu po Chile

Kapitola 1 – Z Prahy na sever Chile
Kapitola 2 – Ze San Pedro de Atacama k Laguna Verde
Kapitola 3 – Z Arika na vrchol Parinacoty (6350m)
Kapitola 4 – Z Lago Chungara do Refugio Argentina
Kapitola 5 – Vrchol Laninu, Puerto Montt, Ancud a Chepu
Kapitola 6 – Z Národního parku Chiloe do Punta Arenas
Kapitola 7 – PN Torres del Paine
Kapitola 8 – PN Torres del Paine
Kapitola 9 – PN Torres del Paine – Punta Arenas
Kapitola 10 – Z Punta Arenas až na vrchol Villariky
Kapitola 11 – Trek okolo Villariky a Santiago
Kapitola 12 – Volcan San José (5880m)
Kapitola 13 – Z Refugio San José přes Santiago do Mendozy
Kapitola 14 – Příprava na zdolání vrcholu Aconcagui (6959m)
Kapitola 15 – Výstup na vrchol Aconcagui (6959m)
Kapitola 16 – Z Confluencia do Santiaga a Valparaísa
Kapitola 17 – Ze Santiaga domů