Kapitola 8 – PN Torres del Paine

8.1.01 (po) Italské tábořiště – Valle del Frances a zpět

Dnes jdeme po nějaké době opět bez batohů do údolí Valle del Frances. Dvě hodiny přeskakujeme šutry a později jen pohodlně lezeme do Britského tábořiště. Jsme přímo pod Cerro Paine Grande (3050m), což je nejvyšší masiv v Torresech, a za zády máme Fortalezu. Bohužel je hnusně, chvílemi nejen prší ale i sněží. Hodinu čekáme, až se počasí trochu umoudří. Ještě kousek nad tábořištěm je vyhlídky na okolní kopce. Ve větru čekáme, až stoupnou mraky. Když začíná opět sněžit, balíme to.

Když scházíme dolů, mraky se trhají a vše, kromě Cerro Paine Grande je nádherně vidět. Škoda, že jsme nahoře nevydrželi déle. Spěcháme dolů, odkud je vidět lépe na Paine Grande, ten je zase pro změnu v mracích. Po druhé hodině jsme zpět u stanu. Času máme dosti, tak se jdeme podívat k jezeru Nordenskjöld, nad kterým bydlíme. Je moc pěkné, modré a dost velké. Bohužel cestička nevede nikdy až k vodě, a tak to asi po hodině chůze otáčíme. Slunce relativně praží, není kam spěchat. Navečer kromě praní alespoň můžu v klidu dopsat svůj deník.

9.1.01 (út) Italské tábořiště – Campamento „Las Carretas“

Ráno vyrážíme nadšeně na cestu, těšíme se do Refugia Pehoe na houstičky. Za tradičních přeháněk, po známé cestě, sem v jedenáct hodin dorážíme. Bohužel, houstičky budou až odpoledne. Kupujeme jen manjar a poslední sušenky. Čekat tady nebudeme, takže vyrážíme na další cestu. Zrovna když opět začíná pršet, čeká nás menší brodění, naštěstí voda je stojatá a jen po kolena. Takže pro nás to je pohoda, ale čtyři Izraelci, co jdou za námi, jsou z toho evidentně mimo. Holky z dálky křičí na celé kolo.

Asi po půl hodině cesty nahoru-dolů, přicházíme na rovnou pampu. Nádherná tráva, v ní cestička a jen rovina. Přicházíme k řece Río Grey a jdeme po jejím proudu po levém břehu. Pohodovou cestou dorážíme někdy kolem třetí ke kempu „Las Carretas“, zrovna když začíná lejt jako z konve. Další tábořiště ve směru naší cesty je až za dvacet kilometrů, zůstáváme tudíž zde. Opět tu je prostorná budka s velkým stolem a lavicemi, takže zde můžeme v suchu vegetit. Děsná zima, kdy na sebe postupně oblékám skoro vše, co mám v batohu, nás brzo zahání do spacáků.

10.1.01 (st) Capmamento „Las Carretas“ – Guarderia Lago Grey – Refegio Zapata

Torresy jsme včerejší etapou úspěšně obešli. Teď jsme si vymysleli další okruh, jehož velká část je na mapě bez cesty a jež jsem našel popsaný v prvním vydání Lonely Planet. Chceme dojít na Refugio Zapata, pak jít pod Hielo Sur a nakonec se vrátit zase na cestu. Vyrážíme brzo, dnes toho máme hodně na ujití. Asi hodinu jdeme na prašnou silnici, po které to nyní máme asi patnáct kilometrů. Překračujeme úzký most a jdeme zpět proti proudu Río Grey, tentokrát po pravé břehu. Takže vidíme to, co jsme šli včera po proudu po břehu levém. Nic nejede, a když jede tak na naše mávnutí nereaguje. Až když je na dohled Guarderia Lago Grey, kde končí silnice, konečně nás někdo bere. Na korbě dodávky tak jedeme poslední tři kilometry. U Guarderie nás odchytává úředník a píše si nás do knihy návštěv. Tvrdíme mu, že jdeme jen na Refugio Zapata. Ani se ho pro jistotu neptám, zda se dá jít ještě dál. Vím, co by řekl… Necháváme si batohy v trávě a jdeme se podívat na vyhlídku na Lago Grey.

Před námi je hrází uměle přehrazený závěr jezera (?!) a za ním je hradba ledových ker, které připluly od ledovce Grey přes celé jezero a tady pomalu tají. Kry vypadají velmi pěkně - mají modré zbarvení, které je nevím čím způsobeno. Vracíme se a jdeme se ještě podívat asi deset minut zpátky po silnici do Hosterie Lago Grey, neboť nějaké sušenky by bodly. Bohužel hosterie je jen velmi luxusní restaurace a hotel a na prodej tu nic nemají. Co se dá dělat. Jdeme k batohům a vyrážíme proti proudu podél řeky Pingo. Po půl hodině míjíme Refugio Pingo. Je to barabizna, ale přespat by se v ní dalo. Je ale jednak brzo a jednak v ní není nic na bufetění, takž pokračujeme dál. Cesta najednou opouští řeku, stoupá nahoru do lesa a podivně kličkuje. Přestože tu jezdí lidé na koních, často se pěšinka prodírá hustým porostem. Ani žádná voda na pití tu nikde není, když nepočítám tu z nebe.

Asi po dvou hodinách klesáme opět k vodě. V hustém porostu je odbočka ke Cascada Pingo, což je moc pěkná soustava vodopádů. Škoda, že jsem dost unavený, takže si to moc nevychutnám. Za další hodinu, asi kolem půl šesté se konečně doprodíráváme k Refugiu Zapata. Je to opět malá bouda o jedné místnosti, dočasně obydlená Argentincem a dvěma Australany. Radši si stavíme stan venku, uvnitř zbyla jen jedna volná postel. Na druhé leží Argentinec a víc jich tu není. Nejlepším zjištěním jsou zásoby volného jídla v rohu boudy – marmelády, ochucená rýže, špagety, polévky, koření. Vaříme si pět chodů, tak jsme za těch deset dnů vyhladovělí. Nejlepší je zákusek – indické placky z čočkové mouky, které se smaží jen pár sekund v rozpáleném oleji. Snad se prodávají i u nás doma, jsou totiž vynikající. Po dlouhé době zcela sytí spokojeně usínáme.

11.1.01 (čt) Refugio Zapata – Laguna Ferrier

Ráno po bohaté snidani z místních zásob a též po dobrém maté vyrážíme vstříc terénu zcela neznámému. Cesta je značena mužíky, jde se dobře. Když míjíme Mirador Zapata (vyhlídka), odkud má být nádherně vidět ledovec a jezero Pingo, není zrovna vidět dál než na sto metrů. Pokračujeme po mužících stále mírně do kopce, po skalnatých plotnách, až k dalšímu malému jezírku (Laguna Laja). Zde vidíme hafo bivakovacích plošin. Podle Lonely Planet zde končí dnešní etapa. Neboť je teprve jedenáct hodin pokračujeme směle dál. Asi po deseti minutách mužici končí. Cesta má jít dál podél potoka stále nahoru. Akorát, že ji nevidíme. Občas se objevuje něco jako její náznak, ale vždy brzo končí. Kličkujeme, vracíme se, ale marně. Vždy končíme v hustém pichlavém porostu kalafatů.

Nakonec se drápeme nahoru do lesa, chvíli jim jdeme a přes pabukové keře se vracíme zpět k potoku. Když ho překračujeme, ujíždí mi noha do potoka a dál pokračuji s botou čvachtající. Kličkujeme podél potoka, vyhýbáme se keřům, bažinám a pabukům, jež tu vypadají jako naše kosodřevina. Nakonec přicházíme do širokého údolí, v podstatě na náhorní plošinu. Častá malá jezírka a nutné přelézání pabuků, které se již nedaří díky jejich hustotě zcela obcházet, neumožňují příliš rychlý postup. Cesta dále mírně klesá a před námi se objevuje jezero – Laguna Ferrier. Na to že se ho musíme z poloviny obejít, je docela velké. Naštěstí přestává lejt, a to dnes lilo již od rána, a již jen mrholí. Přicházíme až k jezeru a začínáme ho obcházet – zprava, je to sice delší ale prý lepší.

Již několik hodin jsme neviděli ani náznak cesty, což je divné neboť dle popisu a mapy jdeme určitě dobře. Pabuků je stále více, občas lezeme i deset metrů v kuse po kosodřevině. Skoro všude končí až ve vodě, takže po břehu se jít nedá a musí se stále kličkovat a vracet se a hledat relativně schůdnější cestu. A kde pabuky náhodou nejsou, tam je zase podmáčená tráva, místy i malá jezírka. Asi po hodině a půl jsme na západní straně jezera. Kromě vody všude kolem jezera příšerně fučí. Po delším hledání nacházíme místo relativně v závětří a ne přímo na vodě. První den mimo cestu byl celkem řádný! Škoda, že je zataženo a opět nevidíme ledovec Hielo Sur za námi.

12.1.01 (pá) Laguna Ferrier – Lago Tyndall

Po pár ranních metrech chůze začínají pabuky stále více přibývat. Přímo u jezera jich je nejvíce. A kde nejsou, tam jsou skály končící kolmo ve vodě. Dlouho kličkujeme, vracíme se a přelézáme hustý porost. Asi padesátimetrový průstup „neprostupnými“ stromy je fakt drsný. Pokud někde nechytnu za větev já, tak zaručeně batoh na zádech. Další prostupy nás baví stále méně, rezignujeme a lezeme nahoru na kopec nad jezerem. Jde spíše o několik hřebenů, plně zarostlých pabukovými stromy. Občas jsou stromy vzrostlejší, a tím pádem se nám jde lépe. Místy se dokonce vyskytne mýtinka, vždy je ale místo trávy zaplněná jezírkem s vodou. Nikde ani památka po cestě.

Po třech hodinách boje jsme u výtoku potoka z jezera. Zatím to teda stálo za to! Ještě asi hodinu se prodíráme kosodřevinou, kličkujeme a nakonec vcházíme do lesa vzrostlých stromů, s relativně řídkým podrostem. Jdeme prudce dolů, ale proti tomu, co bylo dopoledne, je to zlatý. Po dvou hodinách les končí úplně a pod námi v dálce je jezero Tyndall. Pokračujeme po travou porostlých skalách stále dolů. Bohužel tu rostou mladé stromky, nějaké brusinkovité keře a hlavně přibývající kalafat, prorážející naše membránové kalhoty, nemluvě o nohách. Ke konci se porost opět zahušťuje, jdeme nahoru-dolů ale nakonec stojíme na břehu jezera! Stojíme na břehu jezera a hned vedle nás se do něj vlévá řeka, co jsme podél ní stále šli. Nutné brodění, neboť stojíme na špatné straně, bereme jako odměnu – odpočinek pro zničené nohy.

Jdeme po břehu jezera směrem na východ, cesta je nádherná – kamenitá rovina, což už jsme pěkně dlouho neměli. Bohužel brzy se objevují bažiny, stromy, pabuky a skály padající přímo do vody. Přímo u výtoku jezera do Ría Tyndall zázračně nacházíme rovinku na stan a my pro dnešek můžeme ukončit náš deseti hodinový nepřetržitý „boj“ – stálý postup vpřed. Ještě než unaven stačím usnout, zjišťuji nepříjemnou věc – na jedné trekové botě mám do půlky odlepenou podrážku – to bude teď mimo civilizaci ještě pěkná pakárna.

Kapitoly cestopisu po Chile

Kapitola 1 – Z Prahy na sever Chile
Kapitola 2 – Ze San Pedro de Atacama k Laguna Verde
Kapitola 3 – Z Arika na vrchol Parinacoty (6350m)
Kapitola 4 – Z Lago Chungara do Refugio Argentina
Kapitola 5 – Vrchol Laninu, Puerto Montt, Ancud a Chepu
Kapitola 6 – Z Národního parku Chiloe do Punta Arenas
Kapitola 7 – PN Torres del Paine
Kapitola 8 – PN Torres del Paine
Kapitola 9 – PN Torres del Paine – Punta Arenas
Kapitola 10 – Z Punta Arenas až na vrchol Villariky
Kapitola 11 – Trek okolo Villariky a Santiago
Kapitola 12 – Volcan San José (5880m)
Kapitola 13 – Z Refugio San José přes Santiago do Mendozy
Kapitola 14 – Příprava na zdolání vrcholu Aconcagui (6959m)
Kapitola 15 – Výstup na vrchol Aconcagui (6959m)
Kapitola 16 – Z Confluencia do Santiaga a Valparaísa
Kapitola 17 – Ze Santiaga domů